Cestující v tokijském metru sedí, ztraceni ve svých myšlenkách. Nemají důvod všímat si Masashiho, to se ale může každou chvíli změnit. Jen tahle letmá myšlenka stačí k tomu, aby útlý 21letý student cítil potřebu schoulit se pod sedadlo a chránit si hlavu. 

Masashi jede akorát domů ze školy, studuje hotelovou administrativu. Měl to štěstí, že si našel práci jako poslíček v jednom z nejlepších tokijských hotelů. Ve svém volném čase pak chodí na wrestling a rád si na fotkách zapózuje bok po boku svalnatých zápasníků. Teď mu ale srdce běží čím dál tím rychleji, jistojistě praskne. Masashi se snaží sedět potichu. Jeho obličej se leskne potem.

Když teď zemře, všichni se na něj budou koukat.

Když se tělo porouchá

Dnes je Masashimu 35 let. Když se ohlédne zpět na svůj život, má pocit, jako kdyby u sebe nosil již od dětství drát pod mírným elektrickým napětím. Kdysi dávno měl strach z jeho otce, že bude zvyšovat hlas a hněvat se, že ho silnější kluci svalí k zemi, že ho učitel klepne po hlavě. Bylo těžké ubránit se takovému ponižování. Stáhnul se tak moc do sebe, že i když chtěl zase vyjít ze svého úkrytu ven, často zjišťoval, že to nejde. „Opravdu jsem měl zájem o jednu dobrou pozici v našem baseballovém týmu, ale nedokázal jsem si o ni říct“.

Masashi vedl život mladého úspěšného muže. Ale ten den v metru to nebylo poprvé, co se jeho tělo porouchalo, náhle a nevysvětlitelně. „Měl jsem dobrý život. Přesto jsem ale někdy pociťoval momenty chvění a opocení. Ty už ale nebyly tak děsivé, jako ten den v tom metru. V noci pak někdy moje tělo ztuhlo – mohl jsem vidět, myslet, ale nemohl jsem se hýbat“.Masashi nechtěl dělat scény. Ale ten den v metru musel vystoupit na nejbližší zastávce a poprosit policistu, aby mu zavolal záchranku. V nemocnici ho vyšetřili, ale když mu doktor sdělil, co je s jeho srdcem špatně, vůbec se mu neulevilo. Nejste v nebezpečí, řekl doktor.  S vaším srdcem není špatně vůbec nic. Jděte domů.

Jeho slova Masashiho vyděsila – uvnitř.

Měl bys se stydět

Krátce na to mu byla diagnostikována úzkostná porucha. Ale ani to úzkost nezastavilo od toho, aby mu ničila život. Kvůli ní se bál jízdy metrem a jen pomyšlení na to, že by měl znovu skončit v ambulanci lékaře spouštělo panickou ataku. Krátce na to nechtěl Masashi už ani vycházet z domu – a říct to jeho kamarádům nepřicházelo v úvahu. „Nemohl jsem je poprosit o pomoc. Jak bych mohl přiznat svou slabost? Všichni mě znali jako úspěšného člověka. Že ti není hanba za to, jak mizerně se cítíš!“. Místo toho se vzdal dvou nejdůležitějších věcí v jeho životě, školy a práce. 

Nebyl to jen Masashi, kdo nedokázal mluvit o tom, co se v něm děje. Když se ohlédne zpět, mlčela celá jeho rodina. Většinu času se schovával ve svém pokoji. „Četl jsem tam knihy o tom, jak si sám pomoci, jak být úspěšný. Vylézal jsem jen na jídlo a do koupelny.“

V následujících letech se pak Masashi zkoušel se svými úzkostmi poprat, aby dokázal žít v jejich stínu. Dokázal si udržet různé brigády jako například roznos novin a také se začal léčit na psychiatrické klinice. Úzkosti ale přetrvávaly. Masashi se čím dál tím více vzdaloval svým snům, které se pár let zpět zdály tak dosažitelné. A jeho rodina mu to připomínala. „Můj otec bručel, proč si nenajdu lepší práci? Mně ale přišlo, že se snažím, jak nejlíp to jen jde. Mám přece alespoň nějakou práci! Nic jsem ale neřekl.“

Uplynuly čtyř roky od incidentu v metru a jeho nemoc ho naplno ovládla. Masashi zanechal brigád, zůstával doma a odešel do invalidního důchodu. Jeho život uvadal. Bylo to jednou odpoledne, kdy seděl a proklikával bezúčelně
televizními kanály a najednou zaslechl něco, při čemž zpozorněl. 

Popisoval mě

V televizi zrovna mluvil psychiatr pro adolescenty. Mluvil o důvodech, proč jsou mladí lidé úzkostní, jak je podporovat v tom, aby dospěli a osamostatnili se. Specializoval se na pacienty se sociální fobií. Když Masashi zavzpomíná na svou první reakci na jeho slova, jeho hlas se zvýší: „Cítil jsem, že mluví o mě! Popisoval mě!“

Ten pořad přiměl Masashiho k akci a krátce na to se ocitl spolu se svým otcem v ambulanci právě toho psychiatra z televize.

Otec začal mluvit o tom, jak ho jeho syn zklamal. „Můj otec řekl: „Už jsem z Masashiho unavený“. A pak řekl, že jestli ho bude nutné hospitalizovat, souhlasil by s tím“. Masashi potichu poslouchal. Pak ale uslyšel něco, co ho zarazilo: někdo se jeho otci vzepřel. Psychiatr řekl ne – Masashi by neměl odejít nikam pryč. Naopak, měl by zůstat doma a léčit se tam, a právě jeho rodina by v tom procesu měla hrát hlavní roli. 

Masashi cítil, jak jeho otec ztuhl. Cítil ale také další pocit, tentokrát ve svém těle. „Byl to jedinečný moment. Cítil jsem uspokojení. Psychiatr byl na mé straně!“

Navrat do života

Masashimu bylo v té době 25 let a byl zahlcen strachem. Strach ho ovládal a on si od něj musel vzít svůj život zpět. Psychiatr mu zadal spoustu náročných úkolů, které musel plnit – a ty zahrnovaly i jeho rodinu. Psychiatr řekl Masashiho otci, aby podepsal prohlášení, ve kterém slíbí, že na svého syna nebude křičet a bude mu naslouchat bez přerušování. Masashiho otec to podepsal. Masashi dnes s úsměvem říká, že jeho otec určitě ne vždy splnil podmínky podepsaného prohlášení, přesto se ale věci změnily.

Několik let po první konzultaci u psychiatra byl Masashi připraven znovu pracovat, a to na chráněném pracovním místě vytvořeném pro zranitelné zaměstnance. Na začátku pracoval tři hodiny denně. K tomu začal studovat psychologii na místní univerzitě. V hodinách se učil porozumět nejen sám sobě, ale také lidem, jímž měl v rámci své práce pomáhat – Masashi totiž začal pracovat v organizaci, která pomáhá lidem s tělesným a mentálním postižením. „Mojí prací bylo pomáhat lidem s nalezením zaměstnání. Využíval jsem moje znalosti z psychologie abych jim pomohl řešit jejich problémy“. 

„Můj život se pomalu proměnil,“ dodává. A změny to byly velké: nyní pracuje na plný úvazek a akorát udělal státnice. Dokonce znovu dokáže jezdit metrem.

Nic z toho ale neznamená, že už není zranitelný. Masashiho nově získaná odolnost je často pokoušena. Nedávno ho například jeho manažer zavolal k sobě do kanceláře. Jeho hřmoucí hlas v něm občas dokáže spustit úzkost. „Co mi vyvstane na mysl je: co jsem udělal špatně? Snažím se ale zachovat klid a naložit se svým strachem: čekám s reakcí. Sleduji se. A připomínám si, že jako poslední záchranu můžu vždy poprosit svého psychiatra, aby zakročil místo mě“.

Jen ta myšlenka, že je chráněn svým psychiatrem, stačí. Vnitřní třes, který předchází úzkosti začne ustupovat. Tělo mu říká, že je klidný. 

A pak je připraven vkročit do kanceláře svého manažera.