Více než století obětavého nadšení

Oběti první světové války poskytly neurologům neporovnatelnou,  nechtěnou, výzkumnou příležitost. Neurologové pozorováním fyzických a psychických dysfunkcí způsobených válečnými zraněními dokázali propojit dílčí oddělení našeho centrálního nervového systému se specifickými schopnostmi. V roce 1917 popsal Julius Wagner Ritter von Jauregg první řešení klauzální psychiatrické léčby, když objevil léčbu naočkované malárie při paralytické demenci.

V roce 1920 provedl Otto Loewi první experiment, který prokázal, že přenos nervů je chemický proces. V roce 1922 byli schizofrenní pacienti léčeni terapií Somnifen-Dauerschlaf. Pacientům byly podávány velké dávky Somnifenu (barbiturátové léky), což  způsobilo, že spali celý den po dobu dvou až tří týdnů najednou.

V roce 1929 Hans Berger představil první lidský elektroencefalograf (EEG), nástroj pro měření a zaznamenávání elektrické aktivity mozku. Bergerův vynález je nyní běžně používán jako diagnostický test v neurologii a psychiatrii a jako běžný nástroj při výzkumu mozku. V roce 1933 popsal Manfred Sakel své první experimentální nálezy a testoval účinnost léčby inzulinovým šokem u schizofrenických pacientů v německém Berlíně. Ve výzkumu byly somatické léčby duševních chorob, jako je elektrokonvulzivní terapie a psychochirurgie. Tato ošetření byla založena na biologickém modelu duševní patologie, která předpokládá duševní nemoc, je výsledkem biologické nerovnováhy v těle a lze ho přirovnat k fyzickým onemocněním.

Během třicátých let vymyslel Wilder Penfield se svým kolegou Herbertem Jasperem Montrealský postup, kterým léčil pacienty s těžkou epilepsií ničením nervových buněk v mozku, kde záchvaty vznikly. Před operací stimuloval mozek elektrickými sondami, zatímco pacienti byli na operačním stole při vědomí (pouze v lokální anestézii), a pozoroval jejich reakce. Tímto způsobem mohl přesněji zacílit na zodpovědné oblasti mozku a redukovat vedlejší účinky operace. Tento postup se dnes s úspěchem používá.

V roce 1935 provedl portugalský neurolog Egas Moniz první lobotomii na světě. V následujících letech Walter Freeman a James W. Watts dokončili první lobotomie v USA. Záměrem lobotomie bylo uklidnit nekontrolovatelně násilné nebo emocionální pacienty a ukázalo se, že jsou zpočátku úspěšné. Kromě úmrtnosti dvacet pět procent však lobotomie vedla také k tomu, že pacienti, kteří nebyli schopni ovládat své impulsy, byli nepřirozeně klidní  a / nebo projevovali naprostou absenci pocitu. Používání této praxe se snížilo se zavedením psychoaktivních léčiv. V roce 1949 získal Egas Moniz Nobelovu cenu za svou práci.

V roce 1936 italští lékaři Ugo Cerletti a Lucio Bini provedli první šokovou terapii pomocí elektřiny u schizofrenického pacienta a dostali úspěšné výsledky. Tato léčba se brzy rozšířila a byla nejčastěji používána v USA a Evropě. Navzdory předchozím případům zneužívání se tato léčba používá dodnes s úspěchem, i když s významnými reformami. V roce 1937 H. Houston Merritt a Tracy J. Putnam popsali své pozoruhodné výsledky pomocí fenytoinu k léčbě velkých záchvatů a psychických ekvivalentů záchvatů (epilepsie).

Walter Rudolf Hess, švýcarský fyziolog, získal Nobelovu cenu v roce 1949 za mapování oblastí mozku zapojených do kontroly vnitřních orgánů. Hess použil mozkové stimulační techniky, které byly vyvinuty na konci dvacátých let, pomocí elektrod ke stimulaci mozku v dobře definovaných anatomických oblastech. To mu umožnilo zmapovat oblasti mozku na specifické fyziologické reakce. Stimulací hypotalamu mohl vyvolat chování od vzrušení k apatii; v závislosti na oblasti stimulace.

Také v roce 1949, australský psychiatr, J.F.J Cade, uvedl psychotropní lék Lithium a éra psychofarmakologie začala. V 50. letech 20. století byla zavedena řada úspěšných antipsychotik, která psychózu nevyléčila, ale dokázala kontrolovat její příznaky. V roce 1952 byl jako první z antipsychotických léků objeven ve Francii chlorpromazin (běžně známý jako Thorazin).

Imipramin byl koncem padesátých let prvním tricyklickým antidepresivem, které mělo být vyvinuto. V září 1958, na prvním mezinárodním kongresu neurofarmakologie v Římě, byl Dr. Freyhan z Pennsylvánské univerzity v USA jedním z prvních kliniků, kteří diskutovali o účincích imipraminu ve skupině 46 pacientů, z nichž většina byla diagnostikována „depresivní psychóza“.

Pacienti byli do této studie vybráni na základě symptomů, jako je depresivní apatie, kinetická retardace a pocity beznaděje a zoufalství.

V průběhu sedmdesátých let vývoj nových skenovacích technologií náhle umožnil lékařům a vědcům bližší pohled do mozku bez otevření lebky. V roce 1972 G. N. Hounsfield z EMI Limited z Londýna v Anglii vyrobil první prototyp počítačového skenování axiální tomografie (CAT). Americký lékař a vědec, Raymond Damadian, vytvořil první stroj na zobrazování magnetickou rezonancí (MRI) na světě a zkoumal analytické vlastnosti magnetické rezonance.

V roce 1974 vyvinuli M. E. Phelps, E. J. Hoffman a M. M. Ter Pogossian první skener s pozitronovou emisní topografií (PET), stroj, který poskytuje vizuální informace o činnosti mozku. Lékaři používají PET skenování ke sledování takových věcí, jako je průtok krve a využití kyslíku v mozku.

Na začátku 90. let vyhlásil americký prezident George H. W. Bush dekádu za „Dekádu mozku“, přičemž zdůraznil politické zaměření, které se začínají dostávat nemoci související s mozkem. V roce 1993 byl identifikován gen zodpovědný za Huntingtonovu chorobu. V roce 1994 sdíleli Alfred G. Gilman a Martin Rodbell Nobelovu cenu za objev proteinové skupiny v lidských buňkách nazvaných receptory spojené s G-proteiny (GPCR) a jejich roli v přenosu signálu.

 Vzhledem k jejich fyziologické a patofyziologické relevantnosti by se GPCR staly velmi úspěšnými cíli pro velkou část moderních léčiv. V roce 1995 demonstroval první účinný zásah do probíhající mrtvice Dr. John R. Marler a jeho kolegové.

V roce 2013 Ernst Bamberg et al. získal Brain Prize od Grete Brain Research Europien Faundation Lundbeck za svůj vynález a zdokonalení optogenetiky.

Revoluční technika umožňuje zapnout nebo vypnout geneticky specifikované populace neuronů, což nabízí nejen schopnost objasnit vlastnosti normálních a abnormálních nervových obvodů, ale také nové přístupy k léčbě mozkových chorob.