Někdo, kdo si pro sebe mumlá v autobuse —je to snad opilec? Nebo blázen? Každý zpozoruje takového člověka už z dálky, odvrátí zrak a sedne si jinam, říká Ditte. Během školních let měla Ditte často pocit, že ji právě takto vnímají spolužáci. Ta divná holka. I dnes stále přemýšlí, proč tomu tak bylo. Když se dívá na své školní fotografie, vidí nenápadnou holku s dlouhými vlasy, která přeci vůbec nevyčnívá. Ta dívka na školních fotografiích se i usmívá. Je to ale jen maska.

Když byla Ditte velmi malá, její matce diagnostikovali život ohrožující nádor mozku. Strach z toho, že matka zemře, ji nutil být neustále v pozoru. Zhruba v té samé době, co její maminka onemocněla, se jí navíc rozvedli rodiče a Ditte se během celého svého dětství snažila jak nejlépe mohla nebýt jim na obtíž. Byla tak přizpůsobivá, že tam vlastně téměř nebyla a jednou za čas dokonce zmizela úplně. Zmizela do magického světa pohádek a fantazie, do světa, ve kterém by pod pařezem v lese klidně mohla žít rodina skřítků. V tomhle světě byla postavičkou i ona sama. A když ji nějaký dospělák vyděsil vzteklým výlevem, ve skutečnosti to bylo tím, že to byl trol.

Mezi sedmou a desátou třídou prožívala Ditte zvláštní formu utrpení — a jako všemu ostatnímu se tomu tiše podrobila. Mohlo se to jevit neškodně: jízda autobusem každé ráno do školy a pak každé odpoledne zpět domů. Jenže ve skutečnosti to znamenalo uvědomit si dvakrát denně míru své izolace. Ditte se domnívá, že se její vnitřní já nalomilo tam v t.om školním autobuse, někdy během osmé třídy, dlouho předtím, než začala trpět duševním onemocněním. Dnes, když už je dospělá, před sebou v autobuse vidí čtrnáctiletou Ditte. Drsňáci sedí vzadu, slaboši vpředu. Ditte si jako teenager sedá do první řady zadní poloviny autobusu a doufá, že si z ní tím pádem budou utahovat méně, než kdyby seděla vpředu. Autobus je narvaný neposednými studenty, kteří se svíjejí smíchy. Dělají si snad srandu z ní? Je si jistá, že ano. Sedadlo vedle ní je prázdné. "Žádná fantazie tu holku nemůže zachránit”, říká dospělá Ditte.

Během dospívání se Ditte zas a znovu snažila přetvořit v „novou a lepší holku”, která by zapadla. Byla neustále optimistická a příjemná. Nosila stejné oblečení, jako populární holky. Usmívala se a usmívala, to vše ruku v ruce se sílícím vnitřním světem, který se schovával za touto maskou. V mnoha ohledech byl ten svět mnohem bohatším a zábavnějším, než její každodenní život. Když se během hodin začala nudit, dokázala si vyvolat halucinace a nechat vlasy paní učitelky měnit barvu z bílé na fialovou. Nebo si třeba vyčarovala malého lva, který jí pak na stole paní učitelky zahrál scénu z Lvího krále. Pak ale její vnitřní svět začal prosakovat do vnějšího světa a dělo se tak způsoby, které byly mimo její kontrolu. Začalo ji pronásledovat vell<é množství obsedantních myšlenek: Jedna z jejích učitelek byla čarodějnice, a když byly její iniciály na poznávací značce autobusu, Ditte do něj nemohla nastoupit. A taky mohla nosit
jenom liché ponožky, nikdy ty, co byly v páru.

Bouře v mysli Ditte zuřila a nabírala na síle. Písničky, které slyšela během dne, se nashromáždily a hrály všechny najednou. Myšlenky poletovaly v hlavě bez jakéhokoliv cíle nebo soustředění. „Veškerý smysl směřování zmizel", vysvětluje.

Jednoduché úkoly mohly být smrtelné. Jízda v čarodějčině autobuse mohla zabít její matku. Nandat si punčošky se stejnými šlapkami mohlo zabít její matku. Zodpovědnost za život matky ležela na bedrech Ditte. Během střední školy začala Ditte brát antidepresiva. Léky ale na její realitě a jejím boji, aby se o tom nikdo nedozvěděl, nic nezměnily. „Moje maska pro mě znamenala všechno”, říká dnes. „Všechnu svoji energii jsem dávala do toho, abych si ji udržela.”

Ty oči nemrkaly a zároveň ji sledovaly podle toho, kam se pohnula. Ditte měla pocit, že se ujišťují, jestli provádí své nutkavé činy správně. Ty oči byly skutečné. Byly skutečné, stejně jako byly skutečné stromy a stejně jako byty skutečné listy na stromech, vlastně ji sledovaly oči těch listů ze stromů. Ditte o těch očích nemluvila, protože to přece bylo úplně normální je vidět. Možná je ostatní lidé taky viděli, a pak by se na ní koukali akorát jako na slabošku, že se jich bojí. Anebo by si o ní mysleli, že je blázen, v tom případě by ji to ale akorát utvrdilo v tom to nikdy znovu nepustit ven, Ať už by to bylo jakkoliv, mluvit o tom bylo nebezpečnější než mlčet. Ditte ale musela ujít velký kus cesty, než se dostala
do bodu, kde ji pronásledovaly oči listů.

Něco se v jejím nitru nalomilo, když jí bylokolem čtrnácti let a později se ty praskliny prohlubovaly. Projevovalo se to jako sociální fóbie, deprese, obsedantní myšlenky a sebepoškozování — dokud to nakonec nevyústilo v psychózu. To bylo koncem roku 2012. Bylo jí dvacet let a od konce střední školy pracovala v supermarketu. Několik měsíců předtím vyhledala psychologa, který jí poradil, aby přestala užívat antidepresiva. Řekl jí, aby je přestala užívat okamžitě, V té době se začaly objevovat oči listů.

Ditte donutila svou matku, aby jí slíbila, že ji nikdy nenechá hospitalizovat. S jednou intervencí ale Ditte souhlasila. Místní centrum duševního zdraví mělo program pro ambulantní pacienty, cílený na včasný objev psychózy a matka s dcerou se rozhodly je kontaktovat. První konzultace byla pro Ditte zlomovým bodem. Hned byla zapojena do léčby. Přesto ale její matku vlastní diagnóza velmi trápila. Ditte to cítila opačně — že jí spadl kámen ze srdce. Nebylo přece normální trpět takovým způsobem, jako trpěla ona: zdraví lidé se necítili jako ona. Nemohlo od ní být tedy ani očekáváno to vydržet.

Dnes, pět let po té zimě, Ditte pracuje jako učitelka ve škole. Našla si pevné body sama v sobě — a stala se tou, o kterou se mohou opřít ostatní. Dnes věří tomu, že kolem ní roky mlčení vytvořily klec a když o své diagnóze bude mluvit, bude zase volná. Ale ani otevřenost ji nechrání od trápení se a její slabá místa jsou často pod útokem. Když se stala třídní učitelkou pro 8. třídu, jedna z matek si Ditte vyhledala na internetu a našla její rozhovory o schizofrenii. Tato matka pak napsala dalším rodičům ostatních žáků, že ji ta nová učitelka způsobuje extrémní úzkost. „Začala jsem se bát”, vzpomíná Ditte. „Odmítnou mě všichni rodiče? Ztratím práci?” Její instinkt jí radil, aby si to nechala pro sebe. Ale nakonec se svěřila jednomu kolegovi a následně i panu řediteli. A ten řekl Ditte, aby nad tím vůbec nepřemýšlela, že on za Ditte stojí.

Ditte si taky všímá, že s tím, co prožila, není jako ostatní lidé. Že jí její složitá minulost dala také speciální schopnosti. Má speciální schopnost vycítit nálady ostatních lidí. Dokáže vypozorovat drobné změny ve výrazu obličeje, a je vnímavější k dětem, které se necítí psychicky dobře. Ditte dokáže vycítit, když se na ni nesměje to dítě samotné, ale jen jeho dětská maska. Takové děti samy často nevědí, co by měli říct. Ale Ditte ví, jak se jich ptát.

Malá holčička, co si prohlíží svoje ruce při odpoledním spánku, Předstírá, že každý její prst je člověk. To je nejstarší vzpomínka Ditte. A teď se ona sama stala někým, kdo vystudoval školu a stal se učitelkou, a to i přesto, že jí to její terapeuti nedoporučovali a předpovídali, že to nezvládne. Stala se někým, kdo podává dobré výkony v náročné práci na plný úvazek. Stala se někým, kdo si k sobě vzal opuštěné koťátko se závažnou infekcí v oku, koťátko, z kterého pak vyrostl obrovský kocour a součást její malé rodiny. A teď se pro ni brzy otevřou další dveře.

Ditte čeká miminko se svým přítelem. Vždy si přála být maminkou a ví přesně, jakou maminkou bude — určitě ne modelovou ženou v domácnosti, říká: „Já budu ta maminka, co staví pevnosti z dek, polštářů a z židlí.

Obličej Ditte září a je plný radosti, když popisuje své představy. A je to Ditte vlastní obličej, který se nebojí ukázat.